Toulky ostrovem Elba – železný přístav Portoferraio a konec dobrodružství

Po turistické túře hřebeny Elby a zastávkou ve vesnici Marciana, středověkou vesnicí tyčící se ve vrcholcích, jsme se pomalu přesouvali k přístavu, abychom se trajektem vrátili na pevninu. Na Portoferraio jsme neměli příliš mnoho času, avšak pár postřehů i z minulých dní se najde.

Portoferraio je s 12 tisíci obyvateli největším městem na Elbě. Ještě v 19. století byl významným přístavem, odkud se vozila železná ruda z ostrova (po roce 1970 byla těžba dost omezena a Elba se stala především turistickou destinací). Proto se také jmenuje železný přístav.

Portoferraio

Trochu nudně může působit fakt, že se významně na vývoji města podepsal francouzský císař Napoleon, který je neustále zmiňován při většině výkladů o Elbě. Měl zde vystavěny dvě vily, Palazzina dei Mulini přímo ve městě a letní sídlo Villa di San Martino či Villa Napoleone. Ta se nachází na kopci Monte San Martino.

Ve městě jsou dvě pevnosti, z dálky viditelná Forte Stella (Hvězdná pevnost) a Forte Falcone (Sokolí pevnost). Pak se zde nachází pro obranu ještě věž Torre della Linguella, kde sídlí archeologické muzeum.

Cesta domů

Ještě jsme si vychutnali poslední italskou zmrzlinu, vyzvedli zavazadla z benzinové pumpy, kde jsme si je možná trochu ze zoufalosti uschovali, a pospíchali jsme na trajekt. Slunce pomalu zapadalo za Elbu a naše italské dobrodružství pomalu končilo.

Z trajektu

Trajektem jsme opět přijeli do přístavního města Piombino, následně čekal poslední boj při hledání noclehu. Nakonec jsme našli překvapivě příjemné místo s výhledem na rušné město. Také jsem se za celý týden nejlépe vyspal, neboť jsme postavili stan na uschlé trávě.

Piombino s výhledem na vrcholky Elby (v pozadí)

S východem slunce jsme pospíchali na autobus. Ten jsme sice stihli, ale zákeřně se postavili dva vedle sebe a ani jeden neměl jakýkoli popis, kam jede. Samozřejmě jsme nastoupili do toho špatného a s hrůzou jsme se snažili domluvit s řidičem, kam, že to proboha jedeme. Teď se však podržte – řidič okamžitě po pochopení problému zavolal druhému, vysadil nás někde u cesty s tím, že máme počkat a za pár minut již přijel ten správný autobus s obeznámeným řidičem. Když si vzpomenu na naše protivné české řidiče,pochopím vás, když mi tento zážitek nebudete věřit.

Autobusem jsme vyjeli kousek od Piombina, abychom mohli nasednout na správný vlak až do Říma. Cesta je z Piombina ještě poměrně daleko, ale pohodlný vlak projíždí krásnou krajinou, kde střídají kopce s mořem. Řím jsme už jen projeli skrz naskrz, abychom se dostali na skromnější ze dvou římských letišť – Ciampino.

Měli jsme poněkud přeplněná zavazadla, takže nastal opět letištní stres, aby si nás nevyhmátli a nepřeměřili náklad. Naštěstí před námi zrovna odchytli velkou rodinu, která měla zavazadla větší a do kontrolních boxů se nevlezla (ti měli ještě ke všemu zaplacenou poměrně drahou službu pro prioritní nástup, takže neměli velkou šanci uniknout), kdežto my jsme se těmto nepříjemnostem vyhnuli. Tam nás ale štěstí zřejmě opustilo, protože jsme z neznámých důvodů měli téměř hodinové zpoždění, než vůbec letadlo vzlétlo a díky tomu jsme nestihli poslední vlak z Prahy domů. Vzhledem k problémům se společností Wizz Air již při cestě do Itálie budu příště velmi uvažovat, jestli si nevyberu raději jinou společnost

Poslední vyhlídka na moře

Posléze jsem jim psal stížnost, odpověď však byla ve stylu „moc si váš Vážíme jako zákazníka, ale běžte někam…“ Avšak pocity ze zážitků byly natolik silné, že ani neustálé zpoždění této společnosti mě nedokázaly nakrknout.

Jedna myšlenka na “Toulky ostrovem Elba – železný přístav Portoferraio a konec dobrodružství”

  1. Mám pravidelně na letišti problém s nadváhou. Nikoliv svojí, ale se zavazadly.
    Italští řidiči jsou báječní, mám jen dobré a příjemné zkušenosti, divím se, při hustotě dopravy.
    Krásné fotografie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.