Minule jsme prozkoumali Bergamo o několik hodin více, než bylo v plánu. Z nádraží jsme odjeli velmi pozdě, ale nakonec jsme dorazili na hlavní nádraží v Miláně. Jedná se o velký dopravní uzel, který i přes svou velikost také v noci spí, což nám moc nehrálo do karet, jelikož jsme měli poslední kapky vody a žaludek kručel hlady už několik hodin.
Byla tma jako v pytli a my nevěděli, kde složíme hlavy. Náš kemp, kde jsme měli přespat byl na opačném západním okraji Milána, kde bychom cestovali minimálně další hodinu, navíc jsme neměli jistotu, že se tam dokážeme tak pozdě dopravit. Byli jsme unavení, lehce otrávení, cestovatelské nadšení se schovalo někam do zavazadla, které se za tu dobu pěkně proneslo. Rozhodli jsme se pro odvážnou možnost, jak se alespoň na pár hodin vyspat – stanování v přírodě. Pro někoho nic neobvyklého, ale pro nás to byl adrenalinový zážitek.
Dojeli jsme na konečnou stanici metra Abbiategrasso, kde jsme na 10 minutu ukojili hlad chipsy z automatu za 2 eura. Podle mapy mělo být nedaleko pole a zeleň, ideální místo ke spánku. Na mapě však vypadá spousta věcí mnohem jasněji a jednodušeji. Ocitli jsme se mezi vysokými činžovními domy, procházeli dlouhými ulicemi a já si vzpomněl na doporučení, které platí v Paříži – nechodit po setmění po městě, neboť je to vysoce nebezpečné. Naštěstí jsem byl příliš unavený, abych dále přemýšlel nad případnou podobností s Paříží. Na konci ulice jsme zjistili, že je zde plot, nezbývalo než zkusit projít jinou ulicí. Opět zde byl plot. Takto jsme chodili pravděpodobně hodinu v kruhu. Už ani nevím, jak jsme našli odlehlou cestu poblíž stojící vody s výhledem na pole, ale měli jsme tolik štěstí, že nás nikdo nepřepadl a dokonce vypadalo místo poměrně přívětivě.
Stojatá voda opodál však stihla rychle vyzbrojit tisíce komárů a ti byli tak agresivní, že jsem měl komáry naprosto všude po celém těle. Skákání nepomáhalo, rychlé pohyby také ne, ani deodorant jako repelent nepomáhal. Nešlo se bránit, neuvěřitelně to kousalo, takže jsme rychle sestavili stan a konečně šli spát.
Ráno velmi brzy, asi kolem 5.30 jsme rychle všechno pobalili a vydali se opět na milánské nádraží, abychom si tam mohli uschovat zavazadla. Potkali jsme ranní běžce a komáři naštěstí spali. Bylo to velmi pěkné místo, člověk by ani neřekl, že se nachází ve druhém největším městě v Itálii.
Naše prohlídka Milána začala na náměstí Piazza del Duomo, kde je přímo stanice metra.
Na náměstí Piazza del Duomo se nachází pátá největší katedrála na světě – Katedrála Narození Panny Marie, známější pod názvem milánský dóm – Duomo di Milano. Tato mramorová katedrála je zároveň druhou největší na Apeninském poloostrově, větší nalezneme už jen ve Vatikánu.
Na náměstí dále stojí Galerie Viktora Emanuela II., obchodní centrum s luxusními butiky jako Prada, Versace nebo třeba Louis Vuitton. Svůj název získala po italském králi, symbolu italského hnutí Risorgimento (sjednocení).
Pokud nemáte rádi nakupování, možná vás zde zaujme bar Gaspara Campariho – Camparino, kde můžete ochutnat stejnojmenný italský, typicky červený alkoholický nápoj, který je známý po celém světě.
U severního východu nákupní galerie projdeme nejprve kolem sochy Leonarda da Vinciho a za ním uvidíme Teatro alla Scala, budovu známější pod názvem La Scala. Jedná se o nejznámější a nejproslulejší operní dům na světě, slavnostně otevřený již v roce 1778.
Další zajímavou památkou je Castello Sforzesco, milánský hrad postavený v roce 1450 na příkaz vojevůdce Francesca I. Sforzy, stojící na místě, kde dříve stál hrad jiného rodu. Na dekoracích uvnitř se podílel i Leonardo da Vinci.
Před vchodem do hradu se nachází fontána, kterou jsem samozřejmě také chtěl mít vyfocenou. Na chvíli jsme se zastavili, aby mohla být zvěčněna, avšak toho hned využili černoši, kteří se na nás slétli jako supi na mršinu. Už jsem podobné chování zažil, nepřekvapovalo mě to, ale přesto, že jsem si jich nevšímal, popadl mě jeden za ruku, uvázal náramek a chtěl peníze. Jejich blitzkrieg totiž spočíval v nátlaku a z milého jednání se rázem stalo nepříjemné vydírání. Tato etuda nás stála 12 euro a když už jsem nemohl tehdy, tak alespoň teď na dálku je všechny proklínám!
Černochů je v Itálii požehnaně, je třeba si dát pozor na své věci a raději je obejít již z dálky. Naštěstí ne všichni jsou agresivní a často prodávají v poklidu drobné zboží na plážích a podobných veřejných místech.
Po průchodu hradem se dostanete do velkého parku Parco Sempione, založeném v roce 1888. Dá se zde příjemně odpočinout před žhavým sluncem a nabrat další síly. Na jeho konci je pak vítězný oblouk.
Tímto naše dopoledne a poledne v Miláně skončilo, naše cesta směřovala k moři, do malebného Janova.
Nádherné fotky, úžasný popis a já se díky tobě mohla pokochat krásou města, ve kterém jsem ještě nebyla, na rozdíl od Janova a dalších měst.
Proti komárům se mi osvědčilo polykat B-Komplex, protože člověk po jeho požití komárům poněkud zapáchá a vyhnou se mu obloukem.
Děkuji za radu. Příště si vezmu pro všechny případy dostatek „béček“ :D . Ale věřím, že takové nájezdy člověk jen tak nezažije.
Fotky se fotily v takovém městě a za tak pěkného počasí samy :) . Jedná se v podstatě o ochutnávku, spoustu věcí, které by taky stály za to, jsme nestihli navštívit.
S tím souhlasím. Je to ochutnávka, ale je v ní spousta památek, kterými Milán disponuje. Tenhle problém je u většiny velkých měst. Jeden či dva dny jsou málo. Ve Florencii jsem byla třikrát a nemůžu říci, že bych jí znala. Chtělo by to alespoň týden a i ten by asi byl málo.
Komáři se vyskytují na spoustě míst, mě jednou „požrali“ v Kalábrii během jedné noci tak, že mi otekly ruce a obličej – tedy to, nebylo přikryto. Pomoc jsem hledala v lékárně, kde se mě zděsili. Vyfasovala jsem mast a nějaké prášky a od té doby vím, že „zanzare“ jsou pěkné potvory. :-D
To je pravda. Třeba ve Vídni jsem byl už několikrát, jak v létě tak zimě, teď v létě skoro týden a vždy se najde něco, co člověk ještě nestihl vidět.
S těmi komáry je to snad horší, než by člověk myslel :D
Byl jsem tam, rád jsem se to díky tvému článku osvěžil. :)
To jsem rád :)
Moc krásný cestopis, potěšil mě a těším se na pokračování.
Jsem taková celkem italská, miluji ji a letos / minulý rok / jsem probendila Neapol a Ischii.
Za ten adrenalin v podobě kempování vás obdivuji, já bych neusnula.
O to větší jsou to pak zážitky… a když je člověk unavený z letadla, z celodenního chození s těžkými zavazadly a ještě jsou asi dvě ráno, usne i ve stoje :D
Nádherné fotky! S tím stanováním a černochy, bych byla nejspíš nadmíru vyklepaná. Určitě nezapomenutelné zážitky. ;)
Děkuji. Už jsem to zmínil v komentáři výše, když je člověk unavený, usne kdekoli :D
Miláně jsem byl 2-krát, v r. 2002 5 dnů, ale bez digitálního fotoaparátu, a tehdy jsem měl možnost vidět fresku Poslední večeře Páně, a pak na jeden den na skok z Benátek o 5 let později, bohužel zrovna v tu době kolem Dómu probíhaly nějaké opravy a byl ve spodní části zakrýt velkými panely či plachtami. Ale tehdy jsem byli i na střeše a mohli procházet kolem těch nespočetných věžiček.
Na střeše jsme nebyli, což mě trochu mrzí, ale tehdy se nám nechtěla čekat dlouhá řada, když jsme toho měli ještě tolik v plánu.