Pokud plánujete cestu do Milána letadlem a rozhodnete se pro nízkonákladovou společnost, letadlo přistane právě tady, v Bergamu. Prohlídka města určitě stojí za to!
Začátek naší cesty
Naše italské dobrodružství začalo již na Letišti Václava Havla v Praze, neboť mě čekala první cesta letadlem v životě. Nasedl jsem trochu nervózně do fialového letadla společnosti Wizz Air a usedl do sedadla k okénku. Prostoru moc nebylo a letět déle než hodinu (právě tolik trvá cesta do Bergama), asi by mi zdřevěněli nohy. Odletět jsme měli v 15.45 hodin, ale pár minut po této časomíře se ozval v reproduktorech stevard. Údajně se uvolnil někde šroub, museli jsme tedy čekat asi 20 minut. Na můj první let to byla trochu větší dávka adrenalinu a mnoho dalších cestujících to jistě také neuklidnilo.
Nakonec jsme vzlétli a vše dopadlo dobře, cestu jsem přežil. Jen vzlétnutí pro mě nebylo moc příjemné, jinak bych ohodnotil cestování letadlem lépe než jiný dopravní prostředek – houpající se loď.
Po vystoupení z letadla nás čekal teplotní šok, venku bylo vedro na leknutí. Nastoupili jsme do autobusu (pravděpodobně linka 1a) a nevěděli jsme, kam vlastně jet. Autobus názvy zastávek neukazoval, takže jsme jeli podle pocitu. Naštěstí někdo zastavoval u funicolare (zubačky), stejně jako my, čímž nám usnadnil orientaci.
Cestou řidič zapomněl zastavil na jedné zastávce, žena, která zde chtěla zastavit si postěžovala celému autobusu a vystoupila na další. Italové řeší všechno v poklidu, a tak i toto drobné nedopatření nikoho příliš nepohoršilo. Všechno se vysvětlilo, cestující politovali ženu, že se jí prodloužila cesta domů a jelo se dál.
Tip na krátkou návštěvu Bergama
Nízkonákladové letecké společnosti přistávají právě zde v Bergamu, asi hodinu od Milána. Proč tedy toho nevyužít a neprohlédnout si toto krásné město.
Bergamo je rozděleno na historické centrum na kopci – Città Alta, pod ním se nachází druhá část města – Citta Bassa, moderní město plné obchodů a všeho možného.
Autobusová linka 1a vás sveze až k lanovce, zastávka se jmenuje Colle Aperto, je to konečná stanice. Od letiště zde jede autobus také. Zde se nachází spodní stanice lanovky, která vás vyveze nahoru na San Vigilio. Jezdí asi každých sedm minut a cesta nahoru trvá jen chvíli. Postupně se vám otevře výhled na historické centrum a široké okolí.
Jakmile vystoupíte, najdete šipku k hradu – Castello San Vigilio. Zde se lze po schodech dostat až nahoru, kde je krásný 360° výhled, který stojí určitě za to! V dáli lze pozorovat vrcholky Alp, italskou přírodu, v popředí pak krásné historické centrum, hradby a okolí.
Něco málo o památkách
Jak už bylo zmíněno, město se dělí na dvě části. Toto rozdělení existuje již od středověku, kdy Città Alta mělo charakter duchovní a Città Bassa bylo centrem ekonomiky. Tak je tomu v podstatě dodnes.
Hradby pochází již od Římanů, postupně se však opevnění přebudovalo a původní zdi se již téměř nezachovaly. dnešní podobu jim daly Benátčané na přelomu 16. a 17. století.
Tip! Pokud vám zbude ještě nějaký čas, určitě ochutnejte Aperol Spritz s výhledem na Bergamo v místních barech.
Centrem Città Alta je náměstí Piazza Vechia, kde se nachází dominantní věž Torre del Campanone, která vždy v deset hodin večer odbíjí uzavření bran horního města. Přes den slouží jako vyhlídková věž, avšak vstupenek je každý den omezeně!
V této části města naleznete mnoho dalších památek, jako baziliku Santa Maria Maggiore založenou v roce 1137 a mnoho dalších památek. Své kouzlo mají i „obyčejné“ uličky.
Večerní toulky
Náš plán byl strávit v Bergamu pouze pár hodin, ale nestihli jsme autobus z horní části města, jelikož jsme první hledali tu správnou zastávku a pak jsme zjistili, že poslední jel před pár minutami. Nezbývalo nám nic jiného, než sejít podél hradeb a nějak se dostat k vlakovému nádraží, kde jsme chtěli chytnout vlak do Milána. Trochu jsme bloudili, ale víceméně jsme šli stále správným směrem. Cesta nám trvala určitě dobrou hodinu, táhli jsme s sebou těžký batoh na zádech a jedno zavazadlo (podotýkám bez koleček). Už byla tma, když jsme se doštrachali na nádraží, v žilách nám lehce proudil adrenalin, neboť vchody nádraží byli obléhané černochy a my jsme měli všechny cennosti ledabyle pohozené, kam se zrovna vešly. Dalším dobrodružným prvkem byl také fakt, že jsme neměli ponětí, jestli něco pojede ještě.
Předposlední vlak nám ujel před očima. Automat na lístky bral jen karty, rychle jsme se snažili najít prodej lístků, ale nakonec byl zavřený. V poslední chvíli jsme zjistili, že automat přece jen umožňuje platit hotovostí. Vyšli jsme na nástupiště, zjistili, že vlak měl sice zpoždění, ale právě vyjíždí z úplně jiné platformy.
Ještě jsme pořádně neměli prozkoumané, jak místní jízdenky fungují, jestli nám právě nepropadla. Proto jsme hledali někoho, kdo by nám mohl poradit. Nezbývalo, než se zeptat čekajícího černocha, protože ve 22 hodin večer už nikoho jiného ani nepotkáte. Uměl anglicky a velmi ochotně nám se vším pomohl. Poslední vlak jel ve 23 hodin a tím jsme tedy jeli. Toto je poslední chvála, kterou o černoších uslyšíte, v následujících článcích se dočtete už jen samá varování a negativní komentáře.
Poslední vlak do Milána společnosti Trenord byl škaredý, bez klimatizace a z oken se linul smrad, který se rozlézal podél železnice. Pach hnijící trávy a stojících vod. Navíc byla ve vzduchu vysoká vlhkost a celkem dusno. Naštěstí trvá cesta do Milána jen okolo hodiny.
Zbývalo najít náš kemp v Miláně, ale o tom zase příště.