568 021 248

Poslední školní den. Je to naprosto ohrané téma, milionkrát zpracované ze všech stran, pojato na miliardy způsobů a popsáno všemi lidskými emocemi. Nemá proto smysl senilně vzpomínat nad posledním dnem školního roku 2013/14, přestože je to vždy zvláštní a svým způsobem jedinečný zážitek. Po ukončení „krátkého“ proslovu paní ředitelky, rozdání vysvědčení a zhlédnutí plačícího učitele (štěstím, že ty parchanty dva měsíce neuvidí), zazvoní školní zvonek. Navzdory ohlušujícímu hluku, který se bezprostředně po zazvonění line ze všech stran, uslyší velmi pozorný posluchač na asi jednu miliontinu sekundy po onom zazvonění ohromné ticho. Moment úlevy, radosti i smutku, který pociťuje každý student či žák, možná i samotný učitel.

Touto částečně melancholickou chvílí začínají prázdniny. Budova se poté začne otřásat v základech a to je to, u čeho můžeme skončit. Následují letní lásky, zážitky, oslavy (nechci použít slovo pařba, které se automaticky spojuje s alkoholem) a mnoho dalšího. To vše uteče tak rychle, že jsme donuceni psát tyhle senilní blbosti.

Nebylo by to nic divného. Takových okamžiků jsme zažili a zažijeme tolik, že na některé zase úplně zapomeneme. To by se ovšem nemohl blížit třeťák, což znamená opět o jeden rok blíž k maturitě, autoškola nebo osmnácté narozeniny. Cítíte to, vůni dospělosti? Pomyslný vlak vyjíždí z nádraží do světa, kde má každý zodpovědnost sám za sebe a nese za své činy následky. Možná bych raději našel brzdu a vlak zastavil, protože se příští stanice bojím. Ale život zastavit nejde. Číslo v nadpisu je počet sekund, které utekly za přesně 18 let. Jsem zvědav, co mi přinese dalších 18 let.

Článek neměl být původně tak příšerně smutný a ubrečený. Naštěstí beru vše s velkou dávkou optimismu. Udělejte to samé. Život jde dál, je hořký (Bohu dík, Radegast).

2 komentáře u „568 021 248“

  1. Hezky řečeno, sama mám podobné pocity, i když mé 18. narozeniny ještě nejsou za dveřmi. Často přemýšlím nad tím, jak se v tomhle věku máme dobře. Nemáme skoro žádné starosti, chodíme do školy, kde v případě neúspěchu dostaneme pouze špatnou známku, kterou si ještě můžeme opravit. Nebude to trvat dlouho a dospějeme, budeme muset řešit opravdové problémy v opravdovém světě, kde už si nemůžeme dovolit tolik chybovat, protože náprava není tak snadná jako jeden den učení na závěrečný test. Neznám snad nikoho, kdo by si občas nepostěžoval na školu, ale přitom bychom si toho měli víc vážit, protože ve škole jsme si všichni rovni, je jedno, jestli máme rodiče, co pracují v hospodě a nebo rodiče právníky či lékaře. V tomto období se to ještě nerozlišuje a můžeme být čímkoliv. Tahle doba ale netrvá dlouho a nastane chvíle, kdy se budeme muset rozhodnout, jakou práci si zvolíme a to ovlivní celý náš život. To je asi jedna z věcí, které se děším.

    PS: Promiň za tak dlouhý komentář, nějak jsem se rozepsala.
    PS2: Nezkoušel jsi psát povídky, básně nebo něco podobného? Máš dobré vyjadřování a správně volíš slova :-)

    1. Rozhodně se za dlouhý komentář neomlouvej. Je určitě cennější, než krátká zpráva :)
      Povídek mám rozepsaných hned několik. Umět psát je jedna věc, ale být kreativní a vymyslet zajímavý námět je věc druhá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.